Jak se zavděčit všem?

Cokoliv člověk činí, setkává se s různými reakcemi. Nejinak je tomu při činnosti pedagogické.

Při našich kurzech na IPVZ necháváme vždy účastníky vyplňovat hodnocení kurzu pomocí dotazníku, který podle čtyř různých kritérií hodnotí jednotlivé přednášející, dále obsahují celkové hodnocení, návrhy nových témat aj. Dotazníky jsou samozřejmě anonymní.
Je pozoruhodné, jak velká variabilita hodnocení se v dotaznících dá nalézt. Stejnou přednášku někdo ocení samými jedničkami, jiný téměř samými čtyřkami (ty jsou naštěstí výjimečné). Někdy je to možná aplikovatelností tématu, příkladem jsou vždy přednášky o biotechnologických léčivech: někoho to zajímá a takovou přednášku shlédne se zájmem. Jiný ji odsoudí proto, že sdělení v takové přednášce nepoužije hned zítra v práci a proto pro něj není svým tématem atraktivní. Někdy se také nemohu ubránit dojmu, že hodnocení v některých případech trochu skrývá negativní emoce vůči osobám přednášejících, ale to se samozřejmě dopouštím tak trochu dojmologie.
Ještě zajímavější je práce se zařazováním nových témat. Z minulých cyklů kurzu Novinky vyplynuly dva nejfrekventovanější požadavky na zařazení nových témat: antiastmatika a hypolipidemika. Antiastmatika jsme nezařadili, jsou součástí dalšího kurzu po ukončení společného základu. Hypolipidemika zařazena byla a přiznám, že mne velmi překvapila reakce některých účastníků, že přednáška byla sice fajn, ale zařadit toto téma je blbost, protože je obecně známé a nic moc nového se v něm neděje.
Je samozřejmé, že kurzy na IPVZ jsou kurzy postgraduální a měly by to prokazovat prezentací nových látek a postupů, hloubkou a úhlem pohledu a také, protože se jedná o průpravu specializační, nikoli vědeckou, velkou mírou praktičnosti sdělovaných poznatků. Opět je ale velmi obtížné splnit beze zbytku tyto požadavky ke spokojenosti všech, protože, co jeden běžně zná, jiný považuje za příliš složité až nadbytečné. A opět se dostáváme na tenký led mezi tím, co někdo považuje za opakování a jiný za příliš vědecké nebo jen pro potřebu určitých pracovišť omezené znalosti. To nakonec trvá i při atestaci samé. Důkazem je kolegyně, která neznala jediné centrální antihypertenzivum, a po atestační zkoušce hulákala u nás v lékárně tak, že to bylo slyšet ve třech patrech: "po mě chtěli ňáký blbý Tenaxum, to nevydávám, tak na co se to budu učit...". Taky přístup.
Já, přestože mne to nijak netěší, musím podporovat myšlenku, že i do specializačních přednášek patří určitá míra opakování, a to z následujících důvodů:

• Vysvětlení každé novinky je potřeba vystavit na porozumění základům.
  
• Má-li se základním znalostem z fakulty dodat nový rozměr, opakování se nevyhneme.
  
• Zkušenosti ze zkoušení atestací mne přesvědčují, že většina uchazečů to opakování nutně potřebuje.
  

Pokud to mám dokumentovat na příkladech: jsou kolegové, kteří sice z přednášky na IPVZ při atestaci zopakují, že imipenem se štěpí dihydropeptidázou v ledvinách a je proto potřeba podávat jej s cilastatinem, ale už netuší, co je obsahovou látkou Unasynu a proč se už ampicilin nepodává samotný p.o. Každý rok mne překvapí, že téměř nikdo neví, co jsou a jaké výhody skýtají inzulinová analoga. Letos jsme se už dvakrát dozvěděli, že depotní inzulíny jsou emulze. Je problém jmenovat jediný krémový základ. Jedna kolegyně sice znala lamotrigin a gabapentin, ale o využití fenobarbitalu v epilepsii nám na první pokus sdělila, že už se nepoužívá, při nesouhlasu komise se opravila: užívá, ale jen u zvířat. Tak nevím...

P. Horák

P. S.: Nezbývá mi jen zopakovat výzvu M. Hojného, aby si každý, kdo se o specializace zajímá, udělal jedno nebo dvě odpoledne čas a navštívil v roli diváka atestační zkoušku. Každý, kdo začne zkoušet, zažije určitý šok, který jeho pohled na věc trochu změní.
P. P. S.: Na druhou stranu je potřeba říct, že někdy je možné se při čtení dotazníků i docela pobavit. Jako třeba v případě dotazníku, ve kterém byl jako největší problém kurzu vyznačen nedostatečný počet knedlíků na obědě...